Nejkrásnější vánoční deprese
Je čas napsat. Skvělá příležitost. Sedíc v posteli s plným břichem, novým kožichem na věšáku a srdcem plným lásky. Spíš bych měla napsat jinou posloupnost.... Se srdcem plným lásky, novým kožichem na věšáku a plným břichem.
Jsem v tom až po uši, do mého světa vstoupil On a já jsem zcela ztracena. (Mohla jsem rovnou začít:" Milý deníčku..." že?) Všechno vypadá tak ideálně a bezchyb, že říkám:" Murphy vylez!" Anebo, očekávám love story s neamerickym koncem, s tragédií...
Ale nakonec mě obejmou ty široká ramena mého milého, který jemným voňavým hlasem šeptne:" Neboj...koči, neboj..."
Jsem v tom až tak po uši, že jsem se nechala ukecat na snowboard. Ano je to tak, kdo nevěří ať uvěří... Ono to ani nejde jinak, když víte, jak moc bude šťastný, když se s váma bude válet ve sněhu na svahu, když budu tak marná a nemožná a on se bude cítit tak ohromně. Zaháním myšlenky na hysterické scény se slzami a prvními nadávkami, protože budu vzteklá, že mi to nejde :o) tahle představa není tak romantická, ale je reálnější :o)))
Ale teď popravdě. Opravdu jsem v pasti. Když vidím z každého okna v domě zasněžené kopce, lesy, blankytně modré nebe a zářící slunce... celý den hoří v krbu oheň a dlažba stějně hřeje moje chodidla i když prchnu od ohně... k vodě :o) ... Láká to, vím, že se máme kam vrátit, že co by dup budeme přímo ze svahu, z mrazu v teploučku. Unavení na dranc, roztávajíc u zlatých plamenů a hlavně - s chutí jahod na rtech.
Čeká mě to zase "až" po zítří. Vybavení čeká na sbalení, kufr auta se taky nemůže dočkat na několik párů bot a cestovní tašky. Tak moc mě to baví, balit se a odjíždět...přijíždět, vítat se. Občas sedíc za volantem, pohrávám si z myšlenkou, jestli odjíždím nebo přijíždím...
Právě jsem zpět ve smogovém království, z okna vidím jen řady aut a šero, ve vlastním bytě se přistihuju, že si zvykám, že jsem "doma". Vím však, že brzy mi bude smutno, i po tom smogovém království....