Jízda s mixérem
29. 5. 2007
Krásné pozdní odpoledne.
Právě mě probudil souboj dvou pedagogů v televizní soutěži AZ-kvíz.
Nesmrtelný pořad. (nostalgie)
I přesto, že jsem ospalá, zmožená teplem, a pobitá alergií, která trvá už pěkných pár dnů nasedám na kolo s chutí dát si pořádně do těla.
K mému překvapení, nastává pocit "pořádně do těla" už pár bloků od mého domu. "Co je? Co se to děje?"
Jedu!
Nemyslím na své tělo, na pocity mdlob ani na bolesti v nohou.
Jedu!
Přemýšlím nad tím, jak se mi roztahují cévy, jak mi sílí srdce a prokrvuje se mi mozek, jak za několik desítek let budu fit babička a jak budu šik a všichni mě budou typovat o 15 let méně.
Ale z těchhle předtav mě vytrhne opravdu nepříjemný pocit v žaludku.
První zastávka.
Stydím se.
Myslím na slova mé milované maminky. "Dýchej, Sabinko pěkně dýchej!" Spolucestující je v naprosté pohodě a tváří se nechápavě.
Stydím se a cítím své rozechvělé ego.
Jedu!
Po pěkně hnusném kopci (dnes je hnusný) dělám další zastávku. Mám pocit, že mám místo žaludku mixér. Vzpomínám na těhotné ženy. Kdo je teď vlastně těhotný? Chudák, děkuji pěkně!
Chci domů, nejsem ani těhotná, ani chudák!
Chci domů.
Ale docela mě těšila představa, že v předklonu budu rozdýchávat své pocity na hrázi nedaleké přehradní nádrže. Se zatnutými zuby šlapu, neužívám si jízdu tak jako vždycky. Louky, pole a stromy jsou mi dnes úplně fuk.
Dnes to prostě nejde.
Chce se mi brečet!
Proč???
Před cílem se dozvídám, že na onu hráz se nejede. Trasa byla změněna! Někdo otočil tím knoflíkem na mixéru v mém žaludku.
To nedám.
Koukám po té zeleni okolo mě, ale spíše po keřích, které (jestli to tak půjde dál) využiji pro jiný účel než je kochání se přírodou.
Točíme to, jedeme zpátky.
Spolucestující nevydržel/a moje blbé kecy a koulející se oči.
Začalo pršet.
Oblékáme mikiny.
Přijíždíme na nejbližší zastávku nějaké hromadné dopravy, usedáme.
A?
Přestalo pršet.
Už se bezmocně směji.
Těším se domů, do postele, na hořký mátový čaj a tabletku Letizenu (na alergii).
Za pár chvil se mi tohle přání plní. Sedím na turka v obýváku, srkám ten čaj a ptám se, proč mi bylo tak blbě a proč je člověk tak hnusný, když je mu blbě.
Cítím se vinna.
Ale za co?
Ten, který stvořil každé srdce, rozumí všemu, co dělají. Žalmy 33:15
Právě mě probudil souboj dvou pedagogů v televizní soutěži AZ-kvíz.
Nesmrtelný pořad. (nostalgie)
I přesto, že jsem ospalá, zmožená teplem, a pobitá alergií, která trvá už pěkných pár dnů nasedám na kolo s chutí dát si pořádně do těla.
K mému překvapení, nastává pocit "pořádně do těla" už pár bloků od mého domu. "Co je? Co se to děje?"
Jedu!
Nemyslím na své tělo, na pocity mdlob ani na bolesti v nohou.
Jedu!
Přemýšlím nad tím, jak se mi roztahují cévy, jak mi sílí srdce a prokrvuje se mi mozek, jak za několik desítek let budu fit babička a jak budu šik a všichni mě budou typovat o 15 let méně.
Ale z těchhle předtav mě vytrhne opravdu nepříjemný pocit v žaludku.
První zastávka.
Stydím se.
Myslím na slova mé milované maminky. "Dýchej, Sabinko pěkně dýchej!" Spolucestující je v naprosté pohodě a tváří se nechápavě.
Stydím se a cítím své rozechvělé ego.
Jedu!
Po pěkně hnusném kopci (dnes je hnusný) dělám další zastávku. Mám pocit, že mám místo žaludku mixér. Vzpomínám na těhotné ženy. Kdo je teď vlastně těhotný? Chudák, děkuji pěkně!
Chci domů, nejsem ani těhotná, ani chudák!
Chci domů.
Ale docela mě těšila představa, že v předklonu budu rozdýchávat své pocity na hrázi nedaleké přehradní nádrže. Se zatnutými zuby šlapu, neužívám si jízdu tak jako vždycky. Louky, pole a stromy jsou mi dnes úplně fuk.
Dnes to prostě nejde.
Chce se mi brečet!
Proč???
Před cílem se dozvídám, že na onu hráz se nejede. Trasa byla změněna! Někdo otočil tím knoflíkem na mixéru v mém žaludku.
To nedám.
Koukám po té zeleni okolo mě, ale spíše po keřích, které (jestli to tak půjde dál) využiji pro jiný účel než je kochání se přírodou.
Točíme to, jedeme zpátky.
Spolucestující nevydržel/a moje blbé kecy a koulející se oči.
Začalo pršet.
Oblékáme mikiny.
Přijíždíme na nejbližší zastávku nějaké hromadné dopravy, usedáme.
A?
Přestalo pršet.
Už se bezmocně směji.
Těším se domů, do postele, na hořký mátový čaj a tabletku Letizenu (na alergii).
Za pár chvil se mi tohle přání plní. Sedím na turka v obýváku, srkám ten čaj a ptám se, proč mi bylo tak blbě a proč je člověk tak hnusný, když je mu blbě.
Cítím se vinna.
Ale za co?
Ten, který stvořil každé srdce, rozumí všemu, co dělají. Žalmy 33:15
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář